Evoluce koně
Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Přewalského a Tarpan, který byl lidmi vyhuben.
[editovat]
Vliv podnebí na vývoj koně
Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích koní, vyšších s užšími kopyty (typickým příkladem je achatelkinský kůň a arabský plnokrevník). Naproti tomu v horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).
[editovat]
Eohippus
Kůň pochází z Eohippa (neboli Hyracotherium), známého jako prakoník. Žil v pralesích starších třetihor – v eocénu – asi před 60 miliony let. Na všech končetinách měl pět prstů, ale k chůzi byly uzpůsobeny jenom čtyři na předních končetinách a tři prsty na zadních. Měl malé a ostré zoubky, ale pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška[1].
[editovat]
Orohippus
Tento předek koně už žil ve stepích Severní Ameriky. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři.
[editovat]
Mesohippus a Miohippus
Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly již větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohl proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu.
Vývoj koně
[editovat]
Parahippus
Parahippus už se na tvrdém povrchu pohyboval pouze po prostředním prstě a ostatní dva používal jen v měkkém terénu.
[editovat]
Meryhippus
Stál u vzniku několika různých odlišných linií vývoje, z nichž nejdůležitější je linie Pliohippuse. Právě z tohoto předchůdce se před milionem let vyvinul Equus caballus – dnešní kůň
Kůň v minulosti
Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. Už v pravěku mu sloužili jako potrava. Později člověk koně domestikoval a začal ho využívat k tahu a jízdě na něm. Koně sloužili v dopravě, zemědělství, nezbytní byli ve vojenství, ale poskytovali lidem i zábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích.
[editovat]
Kůň v současnosti
V minulosti byl kůň tažným zvířetem (Koněspřežná dráha)
V současnosti se kůň využívá převážně pro zábavu a také (v podstatně menší míře než tomu bývalo minulosti) i pro práci. Přestože jeho pracovní využití je čím dál tím menší, stále se využívá například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) zejména v centrech historických měst. Setkat se s nimi lze i v cirkusech. Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví - jednak k výrobě očkovacích látek a sér a dále také také k hipoterapii.
Sport
Oblíbená koňská disciplína – dostihy.
Čím dál víc roste sportovní využití koní - existuje velké množství jezdeckých i vozatajských disciplín.
Nejdůležitějšími soutěžemi v jezdeckém sportu jsou:
Drezúra je sportovní disciplina postavená na vzájemné harmonii a souhře koně a jezdce. Cílem drezúry je co nejvíce zdokonalit pohyb koně, připravit (přijezit) koně tak, aby byl schopen nést svého jezdce lehce, aby byl pružný, vyvážený, správně osvalený a reagoval na i na ty nejmenší respektive nejjemnější pobídky svého jezdce. Pro závody jsou vypsány drezurní úlohy rozdělené do na několik stupňů obtížnosti. Drezurní úloha je soubor cviků, které musí jezdec s koněm postupně udělat co nejpřesněji v určeném pořadí. Je to olympijská sportovní disciplina. Jeden z nejtěžších cviků je piaffa.
Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop) a výškově-šířkové (např. oxer). Jedná se o olympijskou sportovní disciplínu.
Soutěž jezdecké všestrannosti neboli military, jedná se o třídenní soutěž skládající se z drezury, terénní jízdy a parkuru. Je to olympijská sportovní disciplina a pro koně i jezdce je velice náročná. Parkur se dělí také jako drezura do různých stupňů obtížnosti.
Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy.
Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger).
Při překážkových dostizích kůň překonává proutěné, nebo pevné překážky, příkopy či vodní skoky: (Grand National (Velká národní) a Velká Pardubická).
Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce na lehkém vozíku zvaný sulka. Méně obvyklé jsou klusácké dostihy pod sedlem. Kůň zde musí pouze klusat (nesmí cválat). Klusácké dostihy jsou velmi oblíbené v Americe a Francii.
Existují i další sportovní odvětví a zvláštní soutěže provozované s koňmi:
Kočárové soutěže resp. Vozatajské soutěže jsou specializovaným sportovní odvětvím, kdy soutěžící - vozatajové - nejedou přímo na koni, ale vezou se (na povozu) ve speciálním vozidle taženým koňmi (tedy jedou v kočáru). Obvykle se jedná o soutěže, kdy se testuje vozatajská zručnost na vymezené dráze. Vůz musí překonávat různé umělé překážky a speciální vozatajské branky.
Koňské pólo je kolektivní hra s míčkem na branky, kterou hrají dvě skupiny jezdců na koních, u nás téměř neznámá, v Americe a v některých asijských zemích je velice oblíbena
Kovbojské hry (Rodeo), v Americe se jedná o velice rozšířenou a oblíbenou skupinu různých sportovních disciplín, kde kromě speciálních jezdeckých soutěží probíhají i další dovednostní soutěže v lasování, krocení býků, svazování telat apod.
Zdraví koně
Podrobnější informace naleznete v článku nemoci koní.
Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5 - 38,5°C (hříbata asi o 1°C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8 - 16 dechů za minutu (hříbata 10 - 20), tepová klidová frekvence je 35 - 45 tepů za minutu (hříbata 100 - 120).
Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, schvácení kopyt, podotrochlóza, abcesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt…), nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny,…), nemoci očí (zákal, zánět spojivek,…), nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, …), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění, svrab, vši, střečkovitost,…), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, …), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida, africký mor koní, dehydratace,…), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel, vozhřivka, …), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen,…). Závažným onemocněním je tetanus, a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi.
Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti – vši, svrab, klíšťata, škrkavky, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci.
Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů,…
Vzhled a stavba těla
Příklad klabonosého (římského) nosu.
Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj…) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ani vypoulené ani klenuté k sobě.
[editovat]
Hlava
Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá), poloklabonosá, štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní). Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 320°. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly.
[editovat]
Krk
Základem krku je, stejně jako u všech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.
[editovat]
Přední končetiny
Přední noha se skládá z:
plec – skládá se z lopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a z ramenní kosti
předloktí – tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé. Mělo by být dobře osvalené.
zápěstí (carpus) – kloub ze sedmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny.
záprstí
spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost a kosti sezamské
korunka – základem je kost korunková
kopyto – je kožním derivátem, jehož základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Kopyto dělíme na část chodidlovou, stěnovou, střelovou a větve na které dosedá kopytní chrupavka. Mělo by svírat asi 55° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.
kostra koně
[editovat]
Zadní končetiny
Zadní noha se skládá z:
stehno – stehenní kost, stehenní sval
bérec – holenní a lýtková kost. Bérce mají být dlouhé a svalnaté
hlezenní kloub – jeden z nejdůležitějších kloubů, skládá se z 6 kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti
nárt – je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat
spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
korunka – základem je kost korunková
kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 45° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.
Plemena koní
Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na:
primitivní plemena - zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst a bývají velmi přizpůsobivá
kulturní plemena - jsou dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů
Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:
Skupina koní mongolských (stepních)- jejich předkem je kůň Převalského, patří sem např. kirgizský kůň, baškirský kůň, sibiřský kůň, kazašský kůň, kabardinský kůň, altajský kůň,…
Skupina koní východních (orientálních) - jejich předkem je tarpan
podskupina koní íránských - achatelkinský kůň, jomutský kůň, lokajský kůň, karabašský kůň, perský arab,
podskupina koní tarpani - konik, hucul, …
podskupina koní arabského typu - arabský plnokrevník, berberský kůň, Shagya arab, těrský kůň, španělský kůň, andaluský kůň, lipicán, starokladrubský kůň, orlovský klusák, quarter, pinto, appaloosa, criollo, passo fino, francouzský jezdecký kůň, trakénský kůň, norfolk, yorkshirský kůň, hunter, morgan, švédský teplokrevník, brumby,…
podskupina koní anglického typu - anglický plnokrevník, angloarab, český teplokrevník, hannoverský kůň,
Skupina koní západních - jejich předkem je kůň západního typu (již vyhynul), patří sem např. norik, hafling, belgický kůň, peršeron, clydesdalský kůň, shirský kůň, torijský kůň, bitjug, …
Skupina koní severských (nordických) - např. fjordský kůň, shetlandský pony, dartmoorský pony, exmoorský pony, velšský pony, connemara, …
Hřbet a hrudník
Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. Čím je hrudník prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat.
[editovat]
Bedra
Základem je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná.
[editovat]
Záď
Tvoří ji pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17 – 19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.
[editovat]
Srst
Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má i ochranné chlupy – žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima.
Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách.
Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí.
[editovat]
Zbarvení
Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák – od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš - jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš - mourek… Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí bílou, bělouš černou. Ryzák – srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu, světlejší, nebo tmavší má i hříva a ocas. Ale nikdy nejsou černé. Plavák má barvu do žluta či šeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh a zebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka. Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Ty vytvořené lidmi slouží k identifikaci jedinců.
Jezdecká výstroj
Sedlo rozkládá jezdcovu váhu po koňském hřbetu. Různá sedla se používají k různým účelům (Univerzální sedlo, skokové sedlo, dostihové sedlo, drezurní sedlo, westernové sedlo). Pod sedlo se většinou umisťuje sedlová poduška. Podbřišník sedlo udržuje na hřbetu koně, probíhá za předníma nohama koně. Třmeny jsou připevněny k sedlu, zvyšují stabilitu jezdce a pomáhají při tzv. lehkých sedech v různých krocích. Uzdečka se připevňuje na hlavu koně a pomáhá jezdci nad koněm udržet kontrolu. Skládá se z nátylníku, podhrdelníku, čelenky a lícnic. Uzda se používá při přehlídkách a drezurách, na rozdíl od uzdečky, která je využívána mnohem častěji, má navíc jednu lícnici k dalšímu udidlu (uzdečka má udidlo jen jedno, uzda dvě). Udidlo se umisťuje do huby koně, existuje jich několik druhů (jednou, dvakrát lomené udítko, rovné udítko…). Existují i varianty bez udidel, kdy se kůň ovládá tlakem na nos. Někdy se používají i martingaly, které koni brání ve zdvihání hlavy, jsou upevněny nad kohoutkem (kolem krku) a k podbřišníku. Kamaše se používají k ochraně nohou koně při práci, skákání i přepravě.
[editovat]
Ustájení
Hříbě na nejčastější podestýlce – slámě
Koně jako prapůvodní obyvatele stepí a lesostepí byli od středověku ustájeni ve stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typů ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a vstávání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se (to je ale možné i u boxového typu). Frekvence stájových zlozvyků je však ve vazném ustájení větší než v ustájení boxovém. Koně jsou většinou hlavou ke zdi, po většinu času jsou přivázáni. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka. Podestýlka je většinou sláma, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír či piliny. Dnes bývají koně pouštěni i do výběhů, kde jsou ve společnosti jiných koní, není tak frustrován jejich stádový pud. Ve výběhu by měl být i přístřešek, nejlépe se zpevněnou podlahou. V zimě a v dešti ale kůň obvykle do přístřešku nezaleze.
[editovat]
Čištění koně
Kůň by se měl čistit vícekrát denně, především před a po ježdění. Čistění má většinou několik fází: vyškrabování kopyt kopytním háčkem, hrubé očištění rýžákem či hřbílkem, čištění měkkým kartáčem, popřípadě setření potu či vody stěrkou, vyčesání hřívy a ocasu či natření kopyt olejem. čištění zahájíme hřbílkem (tvrdá umělá hmota s výstupky). Tímto nástrojem pohybujeme v kruzích i proti směru růstu srsti. Začínáme od krku a pravidelnými kruhovými pohyby postupujeme k ocasu. Hřbílkem nepřejíždíme přes klouby končetin a kohoutek (pokud je zde nečistota, stačí jen jemně pomocí hřbílka odrolit). Po cca každém vyčištěném půl metru plochy hřbílko vyklepeme. Následuje čištění hrubým kartáčem (rýžák). Při čištění tímto kartáčem postupujeme od krku koně k ocasu, včetně kloubů končetin a kohoutku a břicha koně, vždy po směru růstu srsti a vždy od shora dolů. Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří místo nad slabinami koně, kde srst tvoří hvězdicovitý útvar - koně čistíme ve všech směrech a na nástroj netlačíme, neboť se jedná o citlivé místo a mohlo by dojít k poplašení zvířete. Tahy rýžákem provádíme dlouhé, pohyby jsou vedené celou paží a jsou rytmické, plynulé a silné. Po pár tazích vyčistíme rýžák o připravené kovové hřbílko, které držíme v druhé ruce a následně z něj vysypeme nečistoty. Hlavu rýžákem nečistíme a pozor si dáváme hlavně v břišní oblasti mezi zadními končetinami. Dalším v pořadí je měkký kartáč. S ním začneme čistit hlavu, opět ve směru růstu srsti. Opatrně se pohybujeme kolem očí a nozdry vynecháváme. Dále pokračujeme k ocasu koně. Tahy tímto kartáčem jsou krátké s vytočením zápěstí, tento kartáč čistíme o kovové hřbílko častěji. Vždy postupujeme od předu dozadu a od shora dolů, aby nečistota a prach nepadaly na již vyčištěné plochy. Když je kůň takto vyčištěn, tak použijeme hadřík na vytření nozder a jiný na podocasní část. Následně rozčešeme hřebenem hřívu a ocas a na závěr kopytním háčkem pročistíme kopyta. Musíme dávat pozor na střelku, zde je kůň velmi citlivý. Vesměs kopírujeme tvar podkovy a práci s háčkem provádíme velmi opatrně, abychom koně nezranili. Pro úplný lesk, lze na závěr koně přetřít hadříkem celého a vazelínou nebo olejem přetřít kopyta. Teď je kůň připraven ke každé práci nebo jako chlouba do výběhu.
[editovat]
Chody a ježdění
Cválající kůň s jezdcem na Muybridgeově prvním pokusu o zachycení pohybu
Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval . Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou krok, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění.
Základní chody koně jsou krok, klus, cval; vedlejší chod: trysk
Krok [1]
Krok má čtyřdobý takt.
Tento pohyb se nazývá raterální, což znamená, že následující obě stejnostranné končetiny jdou po sobě. Kůň má vždy nejméně dvě končetiny v kontaktu s podložkou. Jeho krok je dlouhý, krk má uvolněný.
Nohosled: LZ, LP, PZ, PP
Rychlost koně je v kroku 6–8 km/hod.
Klus [2]
Klus je chod koně v dvoudobém taktu.
Pohyb je diagonální s krátkou fází vnosu.
Klusající kůň dosahuje maximální rovnováhy a současně vykonává nejdelší možný krok.
Nohosled: LZ+PP, PZ+LP
Rychlost koně v klusu je 4 m/s (15 km/h). Klusáci jsou schopni vyvinout 42–50 km/h na kratší vzdálenosti.
Jsou dva druhy klusu: lehký a pracovní. v lehkém klusu se vysedává a v pracovním ne
Cval: Cval rozpoznáváme na levou nebo na pravou ruku. Na jízdárně se cválá tzv. na vnitřní nohu, tj. že vedoucí je vnitřní přední noha. První nacválá vždy zadní vnější noha. Nohosled: LZ,LP+PZ,PP (na pravou ruku) a PZ,PP+LZ,LP (na levou ruku) Je to nejrychlejší chod koně. rychlost v terénu je až 30 km/h. Plnokrevníci na dráze běží rychlostí až 60 km/h (na kratší úsek).
